Který že systém je nereformovatelný…

 S blížícím se výročím 21. 8. 1968 hodlám navázat na svou stať: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky2/Zneu%C5%BEit%C3%BD%20srpen.htm.

Výše zmíněné výročí se totiž u nás zvrhlo v dvojí nenávistný ryk – jednak vůči všemu ruskému – a jednak, s krajně pohrdlivým podtónem, proti koncepci demokratického socialismu. Jednadvacátý srpen prý prokázal, že socialismus je nereformovatelný.

 Pokud bychom dané výročí zobecnili jako odpor proti okupaci, nemůže snad být na světě okupovanější země, než je Afghánistán.

 Britské okupaci čelil již od poloviny devatenáctého století. První anglo-afghánská válka skončila totální britskou porážkou. Británie se svých pokusů toto území ovládnout ovšem nevzdávala – a boje pokračovaly. Vše skončilo britským nezdarem.

 V Afghánistánu neuspěl ani tehdejší Sovětský svaz, kdy proti němu USA podpořily – nu koho jiného než fanatický Tálibán.  

 Nyní končí naprostým fiaskem éra, kdy se o okupaci Afghánistánu neúspěšně snažily právě USA.

 Rozhodně v Afghánistánu nevidíme zápas země na pokraji svých sil o zachování své svobody. Jaksi místním lidem chybí zápal, který měli husité, když bojovali proti křižáckým výpravám plným placených žoldnéřů. Početnější armády přemohli svým nadšením a smyslem svého boje. To samé šlo pozorovat u partyzánů bojujícím proti nacistům – nejpatrněji asi v Srbsku. Srbové názorně nepříteli ukázali, jak se lid nesmiřuje s okupací.

 V Afghánistánu je to jiné. Spojené státy americké tam zjevně nejsou chápány jako symbol „svobody a demokracie“, což není tak těžké pochopit, podíváme-li se, kolik tam v posledních letech dopadlo amerických bomb a usmrtilo místních civilistů včetně žen a dětí.

 Nyní americký okupant rozpačitě odchází – a podtrhuje zbytečnost organizace NATO, která se jen dívá, jak je svět – i díky ní – opět nebezpečnější a fanatičtější. Ani raději nemluvím o zbytečně zabitých lidech včetně vojáků, kteří snad i doufali, že bojují za nějaké vyšší hodnoty.

 Afghánci, kteří uvěřili demokratickým ideálům, jsou obětováni úplně stejně, jako byli hozeni přes palubu českoslovenští demokratičtí socialisté. Těm ale aspoň nikdo nestínal hlavy.

 Pokud se čeští politici budou chtít zamyslit nad významem 21. srpna, možná by se mohli nejprve podívat do současného Afghánistánu a do svých úvah zahrnout, jak je na tom stávající stadium kapitalismu. Neboť to není schopné produkovat nic jiného, než krize, chaos a války.

 Možná by pak tito politici došli k úplně jiným závěrům, který že systém reformovat opravdu, ale opravdu, nelze.

Něco jaksi schází…

Znám příklady – a čerpám z historie,

kdy došlo k sjednocení lidí.

Kdy jejich boj se do paměti vryje.

Ti znali, koho nenávidí.

Třeba husité – když křižáci se chvěli,

či mohu zmínit hrdé Srby.

Ti nacistům boj ukázali smělý,

že nebudou ti, kdo se hrbí.

Kde situace zjevně je však jinou?

Kde lidé radši s útočníkem splynou?

Kde cedit krev svou není jaksi v plánu?

Kde „spojenec“ je symbol okupace?

Kde prostý lid si přeje nekrvácet?

O kom že řeč je? O Afghánistánu.